O tom, že o portském se nežertuje

Včera jsme byli navštívit vinné sklepy.

Ikdyž ono se tomu ani nedá říkat sklepy, jsou to prostě místa, kam se víno přiveze z vinic, které jsou asi 100km vzdáleny od Porta, tady se uskladní do velkých dřevěných sudů a zraje, oni ho potom upraví speciálně podle jejich tradic a tak zde vzniká unikátní a světoznámé portské víno.

Těch sklepů tu může být snad na 50, všechny jsou situovány na jedné straně řeky, v městě Gaia. Oni říkají, že je o úplně jiné město, že to k Portu nepatří, ale v podstatě je to jenom druhá strana řeky.

Některé z nich jsou otevřeny pro veřejnost, na programu je prohlídka sklepů a výklad o vzniku a procesu výroby portského vína a následuje ta lepší část, ochutnávka vín. Jediný rozdíl mezi sklepy je potom v tom, že někde za svoje prohlídky zaplatíte až 4 eura, někde jsou zadarmo.

Tak se skupinka Erasmus studentů doprovázena belgickým zájezdem slečen, připomínajících nábor roztleskávaček vypravil do Gaii najít ty správné sklepy (samozřejmě ty, kde je ochutnávka zadarmo)  , které uspokojí naše vytříbené chuťové pohárky.

Navštívili jsme celkem 3 sklepy, jméno prvního si nepamatuji, ale to není důležité, odmítli totiž naší skupině dát ochutnat každému členu výpravy a místo toho nám donesli 3 skleničky asi pro 8 lidí. Je pravda, že jsme ochutnávali 3 druhy vína, bílé, ruby a jedno ještě spíš do hněda. A zde to bylo bez prohlídky. Druhý byl v pořádí Croft´s, nestihli jsme celou prohlídku, ale jenom posledních 10 minut. I to ale bohatě stačilo a ochutnávka vín všechno spravila. Jako poslední jsme navštívili Taylor´s. Musím říct, že to bylo opravdu krásné, všechno to prostředí, sklepy, prohlídka byla zajímavá a ochutnávka vín ještě lepší.

Mají krásné skleničky na víno, každá společnost svoje, s logem. Nevím kde se ve mě vzala ta touha udělat to , co už kolikrát, vzít si skleničku domů jako suvenýr. Prostě jsem ještě pořád někde v koutku duše ten normální čecháček. Ale ovládla jsem svoje touhy a skleničku vrátila.

Možná o příští návštěvě :-)

O tom jak se v Portugalsku něco jako červená a zákaz stání vůbec neřeší

Další ze zajímavostí, která může leckterého evropana překvapit, je portugalská automobilová doprava. Dneska tedy jen pár řádků právě o ní.

Tak dobře, už mě nepřekvapuje, že jednosměrka je ignorovaný provoz, občas proti vám to auto vyjede a vy se pak můžete jenom modlit.
Minulý týden jsme jeli do kamsi autem a o ulici vedle nás, kterou jsme museli projet, auta stála, kolona se pomaličku posunovala a já se jen divila, protože bylo vidět hodně daleko dopředu a žádný problém tam nebyl. Nicméně jsem se dozvěděla, že je právě čas, kdy končí škola a my zrovna kolem jedné projíždíme. Funguje to asi následovně. Rodič přijíždí pro dítě, škola má vchod přímo na ulici, parkovací pruh jeden, stále plný auty lidí, kteří bydlí v okolních domech, tak milý řidič zastaví auto v jednom jízdním pruhu, pustí blikačky a suverénně odejde pro své dítě do školy. No a když to takhle udělá každé druhé auto v ulici, nedivte se, že se tvoří kolony.

O tom jak Portugalci mají všude dost času

Dneska jenom krátký příspěvek o tom, jak jsme byli nakupovat.

Můj spolubydlící jakožto správný hostitel se mi snaží zprostředkovat Portugalskou kulturu a prostředí na každém kroku. Vzal mě tedy na nákup do většího supermarketu, který se rovnal asi tak Tescu na Andělu. Zároveň jsem se dozvěděla, že to není zdaleka největší obchod, který tu mají, ale že není tak špatný.

Jenom pro zmínku, obchodních center a obchoďáku tu mají na každém náměstí alespoň dva a nikoho nezajímá, že už polovina obchodů v nich je zavřená a zvesela si o pár bloků dál staví další. 

Ale zpátky k nákupu, k mému úžasu jsem opravdu našla všechno co jsem potřebovala a tak jsme směle zamířili k pokladnám. Bylo jich tu tak 40. Fungovalo tak 10. Vybrali jsme tedy tu s nejmenší frontou, relativně, a čekali. Asi 5 lidí stálo před námi a na řadě byla paní, co koupila dítěti tašku do školy. A evidentně s ní byl nějaký problém. Nejprve se strhla debata mezi prodavačem a nakupující, potom jeden dlouhý telefonát, další debata, prodavač na to někam odešel, dlouhé čekání. Už bychom odešli jinam, ale většina pokladen přestala fungovat a u ostatních se utvořily neuvěřitelné fronty. Bylo tedy lepší vyčkat co se bude dít. Prodavač dorazil, další debata, dorazil prodavač od vedlejší kasy, což pobouřilo všechny čekající od vedlejší fronty. A nakonec po další dlouhé debatě obchodník naši pokladnu s úsměvem uzavřel.

A co na tom bylo nejzajímavější? To, že všichni Portugalci byli naprosto v klidu a nikdo neřekl ani slovo ošklivým tónem. Všichni se sebrali a šli čekat jinou frontu.

A teď si představte, jak by se podobná scéna odehrávala v Tescu na Andělu :-)

O tom, jak i velmi inteligentní lidé mají své dny

Nemůžu si odpustit a nenapsat pár řádků o mém spolubydlícím.

Je to sympatický 21 letý muž, který studuje počítačové technologie a programování. Podle vyprávění je velmi  nadaný, jeho hodnocení ze střední školy bylo úžasné a na vysoké škole je jedním z nejlepších, pardon je nejlepším studentem svého oboru. Nic z toho nezpochybňuji, opravdu působí seriózně, mile a je ke mě neskutečně hodný, když je ochotný se mnou zařizovat kartu na metro, nákupy atd.

Nicméně včera mě úplně položil do kolen a mohli za to dvě věty. :-)

1. A Česká republika má přístup k moři ?

2. Houby jsou jediná zelenina, která mi chutná.

O tom jak Porto není až tak špatné a o tom, že Portugalci asi nikdy neviděli krátkou sukni

Můj první a zatím jediný pohled na Porto nebyl zrovna v nejlepším světle. Někde jsem ale četla, že je to naprosto normální a že člověk musí k tomuto městu tu svojí cestu teprve najít. A já myslím, že jsem právě včera vyšlápla tou správnou nohou.

Procházka, kterou jsem já a můj spolubydlící absolvovali měřila asi 12 km (podle googlemaps.) a byla krásná. Šli jsme podél řeky, viděli všechny mosty co tu v Portu jsou, a že jsou všechny moc pěkný se můžete podívat na fotky, ten nejznámější z nich projektoval Eiffel.

Dál podél řeky není vlastně nic, chvíli jsou po jedné straně takové pěkně domečky, bohužel všechny staré a neopravované. A na druhé straně řeky sídlí společnosti, které zpracovávají víno, které přišlo z vnitrozemí, dokončí poslední procesy úpravy vína a nalijí ho do typických lahví na portské. Jo a taky hodně rybářů, nechápu logiku toho jít na ryby na místo, kde mi za zády hučí auta a je velká silnice, ani ryby v těch místech nebyly. Ty jsme našli asi o 300m dál u nějaký stoky, která vytékala do řeky. A tam jich mohly být tisíce. Hold prostě...někdy člověku nepomůže už nic.

Velkou místní zábavou, co jsem tak stihla odpozorovat, je hraní karet. Účastní se v naprosté většině muži a sedí kolem plastového stolu na místech, kde nemají daleko k občerstvení a hrají karty o peníze. Strašně zábavné.

Nicméně cílem naší cesty bylo pobřeží, pláže a hlavně pro mě oceán. Vlny byli vidět už z dálky a nejlepší výhled by byl určitě z betonového výběžku, který vybíhal do oceánu a když už jsem se přiblížila na místo, odkud by byla určitě nejlepší fotografie, místní policie mě vyhnala ven. Tak dobře, přiznávám, že na ten schůdek, co byl porostlý nějakejma řasama a každou chvíli tam stříkala vlna tak 2metry vysoká jsem nemusela lést ale klidně mě tam mohli nechat.

Porto tedy můj obdiv a náklonnost pomalu získává. Nejlepší pohled byl na poslední pláži, kde vlny nebyly až tolik velké a místo lidí, co plavou ve vodě byli všude jenom surfaři, všude. A taky hodně surfařských škol. Jenže ty ceny jsou někde úplně jinde než si můžu dovolit. Budu muset vymyslet jinou alternativu. Asi by se mi hodil nějaký kamarád co má surf :-D

Obleču si krátkou sukni a bude. Učinila jsem velmi zajímavý poznatek, že místní ženy asi pojem sukně moc neznají. O jejich stylu oblékání se vyjadřovat nebudu, není totiž o čem psát. Styl tu chybí. Jenom turistky a mladé slečny sem zavádějí ty krásné věci jako jsou sukně a šaty a muži to evidují a pečlivě sledují všechny ty trendy a modely.

O tom že Portugalsko je jiné

Můj první den v Portu a já si připadám, že tu jsem už týden.

Mám za sebou opravdu hodně věcí o čem by se dalo psát, viděla jsem novou školu, potkala hodně zajímavých lidí, začala bydlet, nakupovala, zařizovala si tramvajenku a taky jezdila autem.

Auto je pro Portugalce velmi častý dopravní prostředek, bohužel silnice k tomu nejsou vůbec přizpůsobené. Portugalci k řízení přistupují jako vlastně ke všemu ve svém životě, hlavně v pohodě, když někam potřebuji, tak prostě přejedu a moc mě nezajímá, že jsem právě přejel dvě nepřerušované čáry na semaforech. Jeli jsme a uprostřed cesty se začala tvořit kolona, když jsem se zeptala proč tomu tak je bylo mi odpovězeno: " tady je škola, tak každý kdo chce vyzvednout dítě prostě zastaví a jde." Na kraji silnice stálo asi 8 aut, zastavených v jednom z jízdních pruhů a lidi z vesela vyzvedávali své ratolesti ze školy.

Další šok jsem zažila při zařizování lítačky. Nejprve si vezmete číslo, pořadník jako v bankách nebo na poště. my jsme měli číslo 707. Když jsem se podívala na monitor málem mě omylo. Červeně na nás svítilo číslo 600.  Dost času na výlet na jinou stanici metra, kde čísla nebyla jiná. Takže cesta zpátky, procházka historickým centrem, viděla jsem první most, jela takovým veselým výtahem. A pak zase zpátky a akorát nám vyšlo naše číslo. Neuvěřitelné. Při vyřizování, které za mě tedy řídil můj portugalský spolubydlící, čímž mě zachránil padlo mnoho slov, mnoho otázek a já jsem ani jedné nerozuměla. Důležité bylo, že na konci toho rozhovoru já držela v ruce svojí průkazku a zvesela jsem odcházela pryč. Později jsem se dozvěděla, že mě paní nařkla z toho, že to razítko je falešné a že to není originál....

Když jsme procházeli po Portu, přemýšlela jsem, jak se dá srovnat s Prahou.
Na první pohled je Porto ošklivé, má svoje památky, někde je hezky, ale spíš ne. Působí smutně, všude odpadky a děti, které si nemají kde hrát. Všude hodně aut.
Všude se dočítám, že krásny tohoto města musí člověk objevit postupně. Jednou na to prostě přijde. Doufám, že i já docílím tohoto stavu a jednou sem napíšu, že Porto je kouzelné a že se mi tu líbí.

O aroganci či hlouposti některých lidí

Vítejte v Portugalsku, cena za volání.....ale to už není zajímavé. Jsem tady, dojela jsem celá a zdravá.

Vstávačka ve 4 ráno byla teda naprosto zničující, ale jediný moment na letišti mi to všechno utrpení vynahradil. Tímto děkuji vše, co mě přišli na letiště pozdravit a rozloučit se se mnou, strašně moc jsme mi udělali radost a jsem hrozně ráda že vás mám.

Nicméně život vám do cesty občas postaví lidi, na jejichž rozumem by jeden zůstal stát s otevřenou pusou. V letadle z Brruselu do Porta byla kabina zcela zapněná. Volná místa včlověk neviděl a sedačky byli tak blízko u sebe , že sousedovi odvedle jste viděli bohužel až tam ,kam jste nechtěli. To samé platí i o sedadlech před vámi. Nevím jestli je to mnou nebo čím, ale přede se posadil pán, který v hlavě neměl asi nic. V prostoru kde moje kolena křičeli bolestí ještě zkoušel jak se sedačka dá sklopit. No opravdu k pohledání. Po nějakých třech pokusech sklopil svoji sedačku natolik, že jsem se mu málem mohla koukat do obličeje. Byla jsem slušná a zaklepala mu na rameno, v tom okamžiku se lekl a sedačku vrátil do původní pozice. Následná hodina utekla v pořádku, ale potom doufal, že jsem usnula, a sedačku sklopil znovu. A nepřišlo mu to ani trochu divné. Opravdu, nad inteligencí některých lidí zůstává rozum stát.